Papežka Jana

O "papežce Janě" zřejmě někdy slyšel každý - feminismem i vtipy na rigidní náboženské zákony nabitý příběh mluví o tom, že německá žena v 9. století vstoupila do mnišského řádu, postupně se probojovala až do Říma, kde byla nakonec po smrti starého papeže zvolena novým, a po dva roky vykonávala práci hlavy katolické církve. Prozradil ji až nečekaný porod, za nějž byla dle některých příběhů buďto v duchu boží spravedlnosti ukamenována anebo "pouze" přirozeně zemřela v průvodu.

Jako u většiny příběhů níže, i tentokrát lze na papežku Janu najít alespoň jeden historický pramen, který všemu dodává na hodnověrnosti na způsob "na každém šprochu...". Konec konců, po staletí se papežské průvody záměrně vyhýbaly ulici, kde měla Jana porodit – snad asi kdyby stahy přišly i na dalšího vůdce církve. Vše kazí snad jen skutečnost, že onen pramen pochází až ze 12. století. Šokující a velkolepé skutečné příběhy ovšem mají tendenci být spíše zanesené spíše kronikáři ve své době, než vynesené na světlo světa až o dekády či dokonce staletí později.

Drtivá většina pramenů z půlky 9. století totiž zaznamenává posloupnost papežů stejně – po Leovi IV přišel Benedikt III, žádný jiný papež po dva roky do své smrti nevládl. Většina historiků se shoduje, že příběh o Janě nemá reálné kořeny a šlo zřejmě o mýtus vytvořený později církví jako varování před přijímáním žen do kněžských řad.

Židovský exodus

Až půlmilionu Židů opustilo pod vedením Mojžíše starověký Egypt a vydalo se Sinajskou pouští hledat svou domovinu. Kvůli urážce Boha se však po cestě ztratili a nalezení země zaslíbené jim trvalo po 40 let - to celé vzdor skutečnosti, že z tehdejšího srdce Egypta na území Izraele je to všeho všudy pár dnů vlažné chůze. I pokud však odhlédneme od bizarního zatoulání a potenciální nebeské intervence ve formě egyptských ran, exodus jako takový je podle většiny historiků spíše metaforou.

Egyptské zdroje z dané éry totiž povážlivě nezmiňují přítomnost židovských otroků či jejich samotného exodu, a toliko dodají přítomnost čehosi jako státu jménem Izrael. Různé teorie stojící na straně exodu jako faktu (ač třeba bez přítomnosti ran, popřípadě s ranami vysvětlenými vědecky) se divoce pohybují v čase - exodus podle nich mohl nastat v 8., ale i 12. století před Kristem. Co hůře, prakticky veškerá archeologická naleziště z území dnešního Izraele svědčí o tom, že židé se jako kultura vyvinuli zde, nikoliv v Egyptě, odkud migrovali do oblasti Kanaánu.

I konzervativní archeologové tak označují samotnou myšlenku exodu jako historické události za mrtvou. Je možné, že Egypt tehdejší Izrael opanoval a exodus je jenom metaforou boje za nezávislost. Rovněž si lze představit, že z Egypta do Izraele odešla tamní židovská minorita, která se již přidala k již existující populaci. Nutno zmínit, že 12. století se slučuje i s kolapsem pozdní doby bronzové, což by mohlo nahrávat možnosti větší migrace části Izraelitů do dnešního území Izraele, kde se s původní populací nakonec smísili.

Ježíš

Přestože moderní konsensus stále stojí především na straně historicity Ježíše – čili že někdo jeho jménem skutečně ve své době existoval, i když třeba nemusel už být božím synem a performovat zázraky – sílící trend mezi vyhraněně ateistickými historiky především ve Spojených státech tvrdí přesný opak. Dle nich byl Ježíš toliko mýtem prvních křesťanů. Nikdo jeho jménem prý doopravdy neexistoval.

Zastánci této teze jako Richard Carrier obvykle sázejí na tom, že Ježíše opět nezmiňují žádní tehdejší žijící kronikáři – ani ti židovští, ani ti římští. Teprve spisy vytvořené na konci prvního století začínají pár referencemi kohosi jménem Ježíš zmiňovat, i u nich ale panují pochyby, nejde-li o pozdější falzifikáty. A pak tu máme Davida Fitzgeralda, který přímo zastává tezi, že inspirací pro mýtus o Ježíšovi byl Alexandr Veliký – jeho vítězné tažení antickým světem mělo přinést ideu spasitele, která prý pro kultury unavené polyteismem zněla lákavě.

Oporu Fitzgerald nachází ve skutečnosti, že rané křesťanské sekty se od sebe extrémně lišily včetně rozdílnosti názoru na to, jestli Ježíš existoval nebo ne – prý je tak předpokládatelnější, že nešlo o uskupení vzniklá po roce nula, ale naopak o množinu názorově podobných sekt, které sjednotil až společný mýtus. Ať už pravdu tato teze má či nikoliv, je na ní vidět, že síla mýtu nemusí tolik souviset s doloženou historickou pravdou. A to je něco, na čem staví třeba i tuny různých artušovských filmů.