4. Britský ostrovní status

Ve 20. století se dá identifikovat ještě jedna významná hudební vlna, a to jest jazz, jehož kořeny jsou neodlučitelně spjaté s černošskou komunitou (pro počátky rocku platí do trochu menší míry totéž). Ačkoliv Spojené království rozhodně není identické jako černošská komunita Ameriky 30. let, jistá míra kombinace elitářství a vyloučení z větší komunity je podobná. Anglie nikdy nebyla totéž jako státy kontinentální Evropy, zároveň však nikdy nebyla ani zcela odlišná.

Mísil se tu regionální izolacionismus ruku v ruce s kosmopolitními vlivy importovanými námořníky ze zbytku světa. Spolu s bohatstvím daným koloniální minulostí je nasnadě, že má proto Anglie výlučné postavení. Nakonec, muzikálně nadaných je mnoho relativně izolovaných komunit - ta britská měla jenom štěstí na více vlivů odjinud a možnost na tom profitovat na globální škále.

3. Hustota osídlení

Existují hustěji osídlené státy, Anglie však v minulosti měla štěstí na relativně hustější osídlení na jihu ostrova než jiné, dobově homogeněji rozprostření populace. Podobně jako je masová kultura preferovanější ve dnes městě, kde je vyšší poptávka po volném čase než na venkově a umělci si k tomu mohou předávat informace, je i vyšší míra lokální hustoty osídlení historicky čímsi rozkročeným mezi venkovem a městem.

Spojené království je dnes v míře hustoty osídlení sice až padesáté, avšak prakticky všechny státy předtím platí za velmi malé městské či ostrovní (Vatikán, Malta, Singapur...), popřípadě chudé (Vietnam, Grenata), to celé s několika několika čestnými výjimkami (Japonsko, Izrael, Belgie - to je vše), jež však obvykle nemají historicky podobnou míru prosperity a svobody. Ale když už jsme u předávání nápadů v hustě osídlené komunitě...

2. Míra předávané kultury

Trh s kulturními produkty, filmy, literaturou či hudbou nevyjímaje, je stejným druhem průmyslu jako cokoliv jiného produkovaného na masové škále. Jakmile se někde podaří uchytit jedné výdělečné komunitě, inspirace tato k nápodobě spíše své sousedy než komunity stovky kilometrů daleko. Podobně se nové, vlastní projekty rozhodnou realizovat bývalí zaměstnanci i fanoušci - je to stejné v obchodu, průmyslu i masové kultuře.

Jak to funguje, nejlépe ilustruje jazz, jež se z původně malé etnické hudby skrze inspirování dalších černochů, a časem i bělochů, vypracoval do globálně oblíbené muziky nejvyšší jakosti. V Anglii to bylo podobné. Jakmile se tak Spojené království v 60. letech skrze Beatles etablovalo jako hudební velmoc, nástupci ze 70. a 80. let jednoduše využili již rozjeté hudební komunity, kterou bohužel stejně nadaní občani Srí Lanky, Zimbabwe či KLDR prostě disponovat nemohou.

1. Počet hospod

Ačkoliv je Česko možná na počet vypitých piv na jednotlivce velmocí, většina našich podniků se nemůže pyšnit tak dlouhou tradicí v podporování hudebníků jako v Anglii. Dalo by se ostatně argumentovat, že Angličané vymysleli koncept hospod tak, jak je známe dnes, jako institucí zaměřených primárně na konzumaci alkoholu. Řada začínajících muzikantů - a často také brzy končících - má tak větší šanci na veřejné vystoupení než ve státech, kde platí suchý zákon.

Ruku v ruce s touto tradicí samozřejmě lze vyčíst i klubovou scénu, která je pro talentovanější hudebníky mnohem významnější. Vzhledem k imperiální prosperitě panující zejména v 19. století během Pax Britannicy se nelze divit, že Anglie byla svého času v obou oblastech velmocí – ačkoliv po druhé světové válce musela své námořnictvo zredukovat, jisté dědictví této minulosti z ní velmoc jiného druhu činí dodnes.