3 divné počátky slavných hudebních směrů
zdroj: Profimedia

3 divné počátky slavných hudebních směrů

25. 5. 2017 – 17:00 | Magazín | Redakce Osobnosti.cz | Diskuze:

Ve středu 24. 5. v Praze opět vystoupila legendární formace Depeche Mode. Od jejího prvního koncertu uplynulo už hodně vody a tvář hudebního světa se mnohokrát proměnila - "Depešáci" možná pamatují i některé z překvapivých zvláštních počátků později razantně odlišných hudebních směrů. Vybrali jsme tři bizarní kořeny hudby, které možná znáte.

3) Obskurní segregace popu a R&B

Snad každý fanoušek hudby alespoň vágně ví o tom, že jazz - dnes etalon kvalitní muziky a zárodek budoucího rocku - se do značné míry zrodil jako výplod amerických černošských ghett. Jeden by však čekal, že na přelomu 20. a 21. století bude situace do značné míry o něco pokrokovější. Jenže, chyba lávky! Ještě v průběhu 90. let totiž v hudbě platila podobná bizarní vyhraněnost "mainstreamu" vůči černošských performerům, jako v éře jazzu.

Již od 40. let existovaly v americké hudební sféře dva podobně velké protipóly - černošské a bělošské kapely a dokonce i celé labely. R&B, dnes vnímaný jako pohodová hudba pro odpolední chillout, se původně nazýval poněkud obskurně jako "race records". Nešlo o koherentní hudební styl - k tomu, abyste hrál race record, zcela stačilo, aby měla vaše pleť odstín černé čokolády namísto bílé čokolády. Situace se změnila v roce 1949, kdy hudební novinář Jerry Wexler navrhl změnu jména tabulky Race Records na Rhytm & Blues. Odtud se pak odvíjelo celé přejmenování stylu, z jehož názvu se už nikdo nezastaví.

Rychloposuvem o skoro půlstoletí později... se situace příliš nezměnila. Na počátku své dráhy kanál MTV, který definoval podobu (nejen) populární hudby v 80. a 90. letech, odmítal pouštět klipy od černošských zpěváků. Teprve na nátlak domovské stanice CBS nakonec MTV svou politiku změnila. Od toho okamžiku "shodou okolností" dráha jistého Michaela Jacksona nabrala na obrátkách písněmi, které dnes konotují rasismus či naopak segregaci snad jenom v nejzatvrzelenějších fanoušcích Třetí říše.

2) Mýtus jménem Britská invaze

Není asi pochyb o tom, že největší kapela 20. století, a přeneseně i dosavadní známé lidské historie, byla jistá britská formace Beatles. Mánie, která se kolem této čtveřice v 60. letech vytvořila, dala vzniknout i pojmu Britská invaze - myslí se pod ním období obrovského rozmachu ostrovních muzikantů ve Státech, kde spojili svůj bouřlivácký talent s americkým publikem (a hlavně financemi) a vytvořili spolu formace, které občas fungují dodnes.

Jen vzpomeňte na The Rolling Sones a The Who i navazující know-how zpěváků, kteří přišli po nich a stavěli na jejich úspěchu. Problém je, že při pohledu na tabulky prodejů byla Britská invaze - s výjimkou Beatles a ještě jedné formace - asi stejně úspěšná, jako všechny jiné invaze do Spojených států. Hádáte, kteří další Britové ohrozili slavné Brouky? The Who? The Kinks? Anebo Stouni? Ani jedni - jednalo se totiž o dnes poněkud pozapomenou poprockovou kapelu The Dave Clark Five.

Jenom ta totiž srazila v roce 1964 Beatles žebříčky úspěšnosti a na krátký čas se vyrovnala Beatles v Anglii i Americe. V kontrastu k tomu se The Rolling Stones dostali do popředí až na konci dekády, The Who trhali žebříčky na víc než 70. pozici a The Kinks pro jistotu nedostali ani povolení ke koncertování ve Spojených státech. Značná část hudebních podkresů tohoto tria, které tak dnes ve filmech vytvářejí typický dojem z 60. let, tak ve skutečnosti většina lidí ve své době vůbec neslyšela.

1) Punk jako korporátní vynález

Za korporátní vynález totiž platí i velká část původu hudebního stylu, který se nejvíce proslavil svou buřičskou fazónou - punku. Již definující formace punku, Sex Pistols, vznikla jako konstrukt svého manažera Malcolma McLarena. Ten si povšiml mladého buřiče s jistými hudebními vlohy známého jako John Lyndon, později Johnny Rotten, dal kapele jméno Sex Pistols a nechal ji záměrně hrát v místech, které vyvolávaly co největší mediální kontroverzi. Trend se chytil, než se první inkarnace Sex Pistols rozkmotřila a zbytek je historie.

V jejím ranku následovali i některé jiné formace - The Clash zase jako na prknu narýsoval její manažer Bernie Rhodes, mimochodem McLarenův kamarád. Pod jeho direktivou a precizním zkonstruováním co nejpunkovější kapely punku si muzikanti museli ostříhat a obarvit vlasy, změnit styl oblékání a načítat si knihy o filozofii a moderním umění. Zatímco původně členové The Clash zpívali o lásce, ve společné formaci začali notovat o politice a dělnících. I tentokrát recept zafungoval a The Clash se jak stali populární, tak udali trend celého stylu.

Určitě to neznamená, že vše na punku bylo čistě dílem kalkulu, nebo že hudba samotná je z principu špatná. Ale až si u příští aféry Justina Biebera či Kanye Westa budete zase stýskat, že hudba je dnes tvořená zjevnými kauzami vytvářenými uniformními kravaťáky a nikoliv muzikanty jako takovými, vězte, že se jenom historie zas a znovu opakuje, jako tolikrát dřív.

Zatím bez komentáře, buďte první!

Osobnosti a filmy v článku